Je Lula demokrat? Ptá se ve svém komentáři Augusto de Franco

Brazilský spisovatel, lektor a poradce, Augusto de Franco si ve svém komentáři pokládá otázku, zdali je současný brazilský prezident skutečný demokrat a nachází několik důvodů, proč tomu tak není. Augusto ve svém posuzování pracuje s teorií klasifikace politických režimů Anny Luhrmannové, Marcuse Tannenberga a Staffana Lindberga, která operuje se čtyřmi kategoriemi - liberální demokracie, volební demokracie, volební autokracie a uzavřená autokracie. Autor vydal v letošním roce knihu nazvanou "Jak se rodí demokracie" a v posledních týdnech rovněž vystupuje v pořadu "Democratize!" rozhlasové multiplatformní stanice Rede 98.

Augusto de Franco se svou nejnovější publikací "Jak se rodí demokracie", zdroj: Twitter účet Augusto de Franco

    První odpověď, okamžitá a jednoznačná, na otázku v titulku je následující. Lula je takový demokrat jako jsou Evo Morales, Cristina Kirchner, Rafael Correa, Mauricio Funes, Manuel e Xiomara Zelaya, Fernando Lugo nebo Lopez Obrador (všichni považováni za levicové populistické vůdce). Ale nejhorší je - v neprospěch Luly - že si myslí, že diktátoři jako Maduro a Ortega jsou také demokraté (a pokud to poplete tak dokonce i diktátor Canel).

    Dobře, můžeme prohlásit, aniž bychom se museli obávat, že se mýlíme, že Lula není demokrat jako jsou Rodrigo Chaves, Gabriel Boric nebo Lacalle Pou (šéfové vlád tří jedinných liberálních demokraciíí Latinské Ameriky). Jinak řečeno, Lula není demokrat v plném či liberálním smyslu tohoto termínu. Otázka, zdali je Lula demokrat (pouhý) volební, zůstává otevřená.

    Je těžké se tématem zabývat, když vezmeme v úvahu průměrné chápaní v populaci, o tom, co je demokracie. Podívejme se na to.

    Lula vládl dvě volební období a neprovedl - a ani se nepokusil provést - převrat (ačkoliv lidé nevědí, že strategií PT (Partido dos trabalhadores - Strana pracujících, dále jen PT - poznámka překladatele) opravdu není převrat, ale dosáhnutí hegemonie ve společností skrze stát ovládnutý stranou - ale k prokázání tohoto je potřeba argumentace).

    Lula (oproti Bolsonarovi) nechce zničit instituce (ale obsadit je, vytvořit uvnitř většinu a dát je do služeb strany - ale pro dosažení takového závěru je třeba diskuze). Lula miluje volební vášeň a nechce je zmanipulovat (avšak vzhledem k tomu, že lidé zaměňují volby za demokracii a neví, že většina volebních režimů v dnešním světě jsou autokracie, vysvětlení jsou taktéž žádoucí).

    Lula neusiluje o zbavení kandidatury svých kolegů, jak je to pravidlem u většiny autokratů (ale lidé neví, že je možné vyhrát volby opakovaně bez uchylování se k autoritářským opatřením: ne všichni autokraté, kteří prosazují volby se chovají jako Putin, Maduro či Ortega).

    Lula nechce omezovat právo na svobodu pohybu, scházet, sdružovat se, svobodu tisku (ačkoliv vždy měl touhu zavést stranicko-vládní kontrolu, takzvaně sociální, nad médii - ale tohle rovněž vyžaduje hodnocení minulosti chování PT).

    Musí to být právě kvůli těmto obtížím, že se levice, která chce být v Brazílii demokratická, připojila k Lulově vládě. Z tohoto úhlu pohledu by iliberalismus (nebo neliberalismus v obecnějším smyslu) charakterizoval pouze extrémní pravici. Populistické levicové vlády ve Venezuele, Nikaragui, Bolívii, Hondurasu, Mexiku, Argentině a v Brazílii by tak nebyly iliberální (nebo neliberální). Jako by upřednostňovaná varianta chudých spojená s volební cestou ztratila svůj neliberální charakter.

    Ještě hůř. Pro ty, kteří přijímají tento pohled není možná sociálně - liberální alternativa, která by nebyla jiná, než prostřednictvím Lulovy vlády (která je neopopulistická, a tudíž neliberální).

    Je to rozporuplné - a vážný omyl - myslet si, že někteří obránci agendy takzvaně sociálně - liberální, podřízené hegemonii vládní strany, uspějí se snahou změnit populistickou orientaci PT a její vlády. To, co se stane, je, že ještě více oslabí konstrukci demokraticko - liberální alternativy, ne-li v krátkodobém horizontu, pak minimálně ve střednědobém a dlouhodobém.

    Ale stačilo by si opětovně přečíst prohlášení Luly a hlavních tváří PT (a zkoumat jejich praktické důsledky v mezinárodní a hospodářské politice, abychom uvedli dva příklady), aby se došlo k závěru, že se jedná o sebevraždu pro liberální demokraty. Populismy 21. století - takzvané pravicové a levicové - jsou dnes, ve světě i v Brazílii, hlavními nepřáteli liberální demokracie. Pojďme posoudit některé Lulovy výroky a skutky, které jsou v rozporu s jeho údajným demokratickým charakterem. Každé antidemokratické prohlášení Luly je spojené s reálným následkem. Podívejme se tedy na pouhých osm příkladů.

1) Tvrdit, že Kuba byla jedinou zemí, která se v regionu vyvinula, protože poskytovala zdravotnictví a vzdělání svým občanům, lhát, že ekonomické embargo je blokádou uvalenou Spojenými státy americkými a neuznávat, že kubánský režim je diktaturou. Praktické následky: brazilská vláda financovala a pokouší se obnovit financování kubánské diktatury (jak se stalo v případě přístavu Mariel a programu Mais Médicos).

2) Tvrdit, že demokracie je relativní, že Venezuela je demokracie, protože uskutečňuje mnohé volby, a že Maduro je obětí narativu svých nepřátel, aby ho pomlouvali jako diktátora, a že proto by měl vytvořit svůj vlastní narativ, aby ukázal světu, že je demokrat. Reálný důsledek: brazilská vláda se opětovně snaží přivést Venezuelu k Mercosulu, obnovit financování Madurova diktátorského režimu a též obnovit bolívarské instituce (jako Unasul).

3) Tvrdit, že Zelenský vyprovokoval válku, aby se vystavoval, že napadený je stejně vinný jako útočník, že Ukrajina by se měla vzdát svých území ve jménu míru, a že Putin je naděje pro mír ve světě. Reálné důsledky: brazilská vláda nepodpořila (popravdě se pokusila sabotovat) sankce vůči Putinovi a zamítla prodej munice a dokonce i sanitních vozů Ukrajině.

4) Tvrdit, že posílí geopolitické vztahy s Čínou, které jsou víc, než jen obchodní, a že diktátor Si Ťin-pching má pravdu, protože nutí svou zemi se rozvíjet a být světovou velmocí. Skutečný důsledek: brazilská vláda neuznává nezávislost Tchaj-wanu a staví svou zemi po bok největších autokracií planety (Čína, Rusko, Indie, Irán, a další) - prohlášených za bláznivý návrh Globálního Jihu - proti koalici liberálních demokracií.

5) Tvrdit, že obměna není kritériem demokratické legitimity, a že diktátor Ortega má stejné právo zůstat u moci tak dlouho, jako Merkelová zůstala u moci v Německu. Praktický důsledek: brazilská vláda veřejně neodsoudila porušování lidských práv v Nikaragui a pokouší se přimět ostatní země v regionu to též neudělat (pod záminkou, podle které jsou to vnitřní záležitostí levicových vlád v Latinské Americe).

6) Tvrdit, že se cítí hrdý, být nazýván komunistou. Praktický následek: brazilská vláda oceňuje a podporuje artikulaci levicově - marxistických stran a obránců Latinské Ameriky, kteří se setkali na Fóru v brazilském São Paulo (jehož současnou výkonnou sekretářkou je Monica Valente, funkcionářka PT a manželka bývalého pokladníka měsíčních příspěvků, Delúbia Soarese - odsouzeného v jednom z největších korupčních skandálů - poznámka překladatele).

7) Tvrdit, že ústavní impeachment Dilmy (Rousseff - poznámka překladatele) byl státní převrat, a že jeho uvěznění a procesy v korupčních skandálech "mensalão" a "petrolão", zahrnující i mnohé vysoké stranické a vládní funkcionáře z PT, byly součástí tohoto státního převratu (podporovaného fašistickými "elitami"). Reálný důsledek: Lula tímto naturalizuje korupci ze strategických důvodů moci (pokud k ní dochází ve jménu projektu na záchranu chudých).

8) Tvrdit, že ten, kdo nepodporuje (nebo kritizuje) vládu je z extrémní pravice (bolsonarista, nacista, fašista). Praktický důsledek: tímto Lula delegitimizuje demokratickou opozici a politickou činnost těch, kteří nevyslovují amen jeho straně ve vládě (včetně těch, kteří se chtějí nazývat pravicí, a tlačí je tak na krajní pravici, aby následně přilil olej do ohně bipolarizace a zabránil formování demokratického středu).

    Vypadá velmi přesvědčivě, že Lula není demokrat v plném či liberálním smyslu tohoto termínu. Někdo by mohl prohlásit, že Lula je demokrat (pouze) volební, protože redukuje demokracii na volby. Ale mnoho autokratů si také vybírá cestu volební (na takzvané extrémní-pravici: Orbán, Erdogan nebo Modi; na takzvané extrémní levici: Maduro, Ortega nebo angolští diktátoři).

    Avšak tvrzení, že Lula je sociální demokrat (protože chce zastupovat chudé a miluje volební vášeň) je klamné. Lula je populista, který nemá nic společné s opravdovými sociálně - demokratickými lídry jako Rodrigo Chaves (z Kostariky, liberální demokracie), Olafem Scholzem nebo Sannou Marin, a naopak má mnoho společné se svými spojenci (již výše zmiňovanými - poznámka překladatele) jako Evo, Cristina, Correa, Funes, Zelayas, Lugo nebo Obrador. Lula se opravdu ani nepodobá dvoum šéfům vlád jediných liberálních demokracií v Jižní Americe: Boricovi (považovaného za levicového) a Pouovi (považováného za pravicového). Žádný demokrat (v plném či liberálním smyslu tohoto termínu) - ať už z levice či pravice - by nehlašoval výroky jako hlásil a stále hlásí Lula, ani by nevydával opatření jako vydával a stále vydává on. Skutečný demokrat (i když jen) volební by tak činil?

    Závěry nechávám na čtenáři.

 

Původní autorův text na jeho twitterovém profilu nebo zde publikovaný na portálu UOL.

Překlad: Josef Humlíček

 

Výstřih z diskuzního pořadu Democratize!