Jak se mi líbilo v Sao Paulu

 

Pohled z pěšího nadchodu na Avenida Tiradentes (Luz) směrem k centru. V pozadí mrakodrap Farol Santander

Již brzy od počátku mého pobytu v Brazílii mi bylo jasné, že pokud je v této zemi region či město, kde se budu cítit více jako doma, logicky se nabízelo Sao Paulo - největší metropole Jižní Ameriky a vůbec celé jižní polokoule. Důvodů se nabízelo více, mezi nimi příjemnější klima, převládající kultura a životní styl podobné tomu našemu západnímu a evropskému, v kontextu Brazílie lepší bezpečnost, širší nabídka práce i ubytování, ale i dostupnější a kvalitnější služby a servis. Ačkoliv jsem se tam vydal jen na návštěvu, stačilo to na to, abych se pouze utvrdil ve svém předpokladu.

Pokud člověk hledá a touží po exotice, bude mu lépe na pobřeží a na severu či severovýchodě země, kde teplé klima, pláže a moře předurčují způsob místního života.

Mou bránou do Sao Paula se stalo letiště Guarulhos, nacházející u stejnojmenného města severovýchodně od samotného Sao Paula. Pro pořádek dodávám, že město Sao Paulo i Guarulhos se nacházejí na území jednoho z nejstarších a nejlidnatějších států Brazílie, který se také jmenuje Sao Paulo.

Guarulhos je mezinárodní letiště, čemuž odpovídají jeho rozměry. Můj dojem byl trošku zkažen omšelým a viditelně starším vzhledem i zázemím, takový Schiphol v Amsterdamu nebo letiště Václava Havla jsou daleko příjemnější a modernější, dokonce i letiště v brazilském Salvadoru je v tomto ohledu lepší. Nicméně se nejedná o nějaký závažný nedostatek. Toalety byly čisté a jako na jiných i zde se uvnitř budovy nachází místa k posezení s možností nabití telefonu, WIFI, mnohé fastfoody (v brazilském Bob's jsme se dobře najedli a byli i dobře obslouženi), restaurace i obchod (byli jsme v Carrefour Express u východu), kde se dá zahnat hlad, případně nakoupit jídlo na další cestu.

Ta naše vedla do centra a absolvovali jsme ji prostřednictvím služby Uber a stála nás cca 80 reálů (asi 330 Kč). Z letiště se samozřejmě dá přepravit i městskou hromadnou dopravou - autobusem i vlakem, linka metra by měla být v budoucnu též dostupná.

V jakémkoliv velkém městě a v Brazílii to opravdu platí dvojnásob je důležité si vybírat, kam vkročit a kam opravdu ne. V tomto ohledu je centrum, konkrétně čtvrti Bom Retiro, Luz a Santa Ifigênia dobrými lokalitami s nekonečným množstvím obchodů, služeb, úřadů i ubytování. Od pondělí do sobotního odpoledne zdejší ulice ožijou, neděle a svátky jsou o poznání klidnější, ulice vylidněné, brazilci tak mluví o „rua deserta“. V našich končinách se nejedná o nic zvláštního, ovšem v Brazílii není úplně vhodné se ocitnout na ulici sám, stáváte se tak možným a snadným cílem pokusu o (násilnou) krádež.

 

Ve čtvrti Luz na Avenida Tiradentes

Naše ubytování byl tak trochu výstřel naslepo. Můj hlavní motiv cesty byla návštěva českého konzulátu, který sídlí ve velmi pěkné části města zvané Morumbi, kde sehnat nocleh za přijatelnější cenu nebylo úplně snadné, proto jsem nakonec zvolil centrum a pomocí služby Google Street posoudil, zda vybraná lokalita působila bezpečným dojmem. Totiž, když člověk není místní, zdejší to poznají a už poutáte pozornost, což vlastně moc nechcete. Vybraným hotelem se tak stalo v aplikaci Booking zařízení zvané Hotel Biz na adrese Rua Dutra Rodrigues.

Působící nenápadným dojmem, zprvu jsem si první den nebyl úplně jistý, jestli tento hotel byl vhodná volba, ale stačilo pár dní navíc a nebyly žádné další pochyby. Drobný soukromý hotýlek splňoval přesně to, co jsme potřebovali - čistota, jednoduchá, ale kvalitní snídaně, klid, profesionální a vstřícný personál, to vše za cenu 155 reálů (600 Kč) za jednu noc, což není s ohledem na lokalitu a kvalitu servisu samozřejmé. Třešničkou na dortu pak bylo zjištění, že jsme se ocitli 5 minut chůze od zastávek metra Luz a Tiradentes, nespočtu drobných obchodů všeho druhu a občerstvovacích zařízení, takže cokoliv jsme potřebovali vyřídit, vykonat, najíst se, bylo velmi snadné a vlastně nebylo prakticky třeba nic vyhledávat, vše nám takřka cvrnkalo do nosu.

Na český konzulát jsme se chtěli původně vydat Uberem, ale po objevení blízké linky metra a času stráveném studováním mapy jsem se rozhodl pro metro a byla to dobrá volba. Pokud člověk neovládá portugalštinu nemusí ještě panikařit, značení v metru Sao Paula jsou uváděné i v angličtině a orientace v našem případě nebyla problém. Cesta byla snadná, jelikož nám stačilo ve stanici Luz, 5 minut chůze od hotelu, naskočit na žlutou (amarela) linku a 15 minut se svést až na stanici Butantã, odkud jsme dále pokračovali pěšky opět přibližně dalších 15 minut. Morumbi, kde se konzulát nachází je vskutku nádherná a klidná čtvrť plná zeleně. Příjemně nám bylo i na samotném konzulátu. Návrat do centra proběhl stejným, již osvědčeným způsobem. Jízdenky jsme v podobě QR kódů zakoupili v automatech po vstupu do stanice, jejich platnost byla omezena na jednu jízdu a cena jednoho vyšla na 5 reálů a 20 centů (cca 20 Kč).

Morumbi, směr český konzulát

 

Ve čtvrti Butanta na Avenida Professor Francisco Morato, směr centrum

Centrum města je přirozeně plné turistických lákadel a zajímavostí, jelikož naše cesta nebyla turistická, nevěnovali jsme jim příliš času a pozornosti, nicméně pár blízkých lokalit jsme poznali. Naším oblíbeným místem se stal park Jardim de Luz, oáza klidu uprostřed města se spoustou zeleně, jezírky, lavičkami a všemožnými uměleckými výtvory pod širým nebem. Na okraji parku se nachází galerie umění Pinacoteca de Sao Paulo a hned přes ulici krásná historická budova vlakového nádraží Luz.

V parku Jardim de Luz

 

Vlakové nádraží v Luz z přelomu 19. a 20. století

 

Vlakové nádraží v Luz z přelomu 19. a 20. století

 

Vlakové nádraží v Luz z přelomu 19. a 20. století

 

Vlakové nádraží v Luz z přelomu 19. a 20. století

V sousední čtvrti Bom Retiro je znát přítomnost přistěhovaleckého fenoménu. V ulicích kromě Brazilců potkáte především korejce, bolívijce a příslušníky a potomky dalších zvláště latinsko-amerických národů. Jejich přítomnost se odráží i v tamních obchodech a restauracích, které nabízejí produkty a zboží ze zemí jejich původu. Katolický v Bom Retiro reprezentuje krásný kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů, čtvrť se v minulém století stala i útočištěm mnoha židovských imigrantů ze zemí východní Evropy.

kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů - Igreja Nossa Senhora Auxiliadora v Bom Retiro

 

Interiér kostela

Ze stanice metra Luz je to zase 5 minut chůze do ulice 25. března (Rua Vinte e Cinco de Março), mezi brazilci proslulé díky mnoha obchodům s textilem, oblečením a různým příslušenstvím na způsob vietnamských tržišť v Česku. Velmi blízko je to odtamtud i k turisticky oblíbené atrakci Sao Paula - vyhlídce Sampa Sky ve výšce 140 metrů nad zemí ze skleněné podlahy mrakodrapu Mirante do Vale, který bezmála půl století vládl výškovým budovám v Brazílii. Další ikonický mrakodrap São Paula zvaný Farol Santander inaugurovaný v roce 1947 lze vidět přímo z Avenida Tiradentes u stanice metra Luz. V této lokalitě plné obchodů, malovýrob, škol a kanceláří sídlí i některé státní instituce a úřady. Přímo v sousedství našeho hotelu se také nachází několik sídel oddílů pořádkové policie (Policia Militar) v Sao Paulu, Policia Civil a také regiment kavalerie pořádkové policie (Cavalaria da Policia Militar), kterou se nám poštěstilo v ulicích zahlédnout.

Centrum Sao Paula

 Jako každé jiné centrum města i to v Sao Paulu trpí zvýšenou kriminalitou, zejména loupežnými přepadeními a krádežemi, nicméně díky neustálé přítomnosti policejních hlídek, pěších i mobilních jsme se vlastně cítili velmi bezpečně. V naší lokalitě a pokud se nemýlím v celém centru města se naštěstí nenachází žádná favela, tudíž se ho netýkají problémy s nimi spojené. Nicméně jeden problém se musí zmínit a tím je bezdomovectví a drogová závislost. Počet bezdomovců zde byl fakt vysoký, dokonce se v těsném sousedství nádraží Luz vytvořilo něco jako bezdomovecký tábor, velmi drobná verze nechvalně proslulé nedaleké Cracolândie, dobré bylo, že na pořádek v něm opět dohlížela pořádková policie a obecní stráž (Guarda Municipal). Z hlediska pocitu bezpečí se centrum Sao Paula určitě nerovná českým poměrům, nicméně jsme se tam cítili daleko lépe, než ve městě Salvador ve státě Bahia na severovýchodě Brazílie, tam převládal pocit, že město je kriminalitě vydáno napospas.

S problematikou lidí žijících na ulici se pojí i další a to jsou odpadky. Obecně se zdá, že v Brazílii se nachází na veřejném prostranství daleko více odpadků, než například u nás v Česku, velký podíl na tom má určitě skutečnost, že zde nejsou běžné kontejnery či odpadkové koše, smetí a odpadky se tak jednoduše často hromadí na určených místech na ulici, odkud je pak popeláři seberou a odvezou. Tento nedostatek se týká přinejmenším lokálně i Sao Paula.

Nejbližší okolí je velmi živé. Zvláště pak ulice Rua Sao Caetano, přezdívaná „rua de novias“ (ulice nevěst) pro mnohé svatební salony a obchody s oděvem pro společenské nejen zástupy imigrantů v ulicích, ale i cedule a výlepy na dveřích a zdech obchodů nabízející práci. Jedna z nich mě opravdu zaujala, bylo na ní napsáno, že požadovaná osoba pro pracovní pozici nesmí být závislá (drogově). Vypadá to, že o spolehlivého člověka, který se práce neštítí je tu nouze, otázkou je jak jsou tyto pracovní pozice finančně ohodnoceny. Jako ve většině městských center i zde nájem nebude nejlevnější, namátkou jsem koukal na internetu, že nejlevnější měsíční nájmy se pohybují okolo 1500 reálů, což je pro jednu osobu s minimálním příjmem (1518 reálů) činí nedostupné.

Jako něco jedinečného a typického pro Sao Paulo (nevím jak jinde v Brazílii) vnímám tamní „lanchonetes“, které jsem si velmi oblíbil. Jedná se o podniky na způsob restaurace, fastfoodu a hladového okna s ohledem na nabídku pokrmů. Těmi jsou hamburgery, různá masa s přílohami, saláty, hranolky a hlavně v Brazílii tradiční fazole, rýže, párky v rohlíku (cachorro quente), rozličná plněná pečiva a obložené chleby a sendviče (coxinhas, empadas) nebo i něco, co vypadá jako taštičky z listového těsta, tzv. pastel. K tomu všemu samozřejmě patří široká paleta nápojů. Lanchonetes se zpravidla nachází na rohu ulice (jak strategické, že?) a utváří jedinečnou atmosféru rušné brazilské metropole. Zde musím zmínit Lanchonete Tropical na rohu Rua Washington Luís a Avenida Cásper Libero, kam jsem se několikrát vrátil. Neřekl bych, že by bylo něčím speciálně jedinečné, nicméně pořádná omeleta se šunkou a cibulí a příloha v podobě fazolí, rýže, hranolek a zeleninového salátu mi tam prostě moc chutnala a porce jídla to byla velká za 30 reálů.

 

Tradiční jídlo v tzv. lanchonete

Příjmné bylo i klima. Návštěva proběhla ke konci dubna, kdy v těchto zeměpisných šířkách na jižní polokouli narozdíl od nás panuje podzim. Sao Paulo se nachází v subtropickém pásu, avšak extrémy počasí, zejména ty teplotní krotí nedaleký oceán a pak také relativně vysoká nadmořská výška. Léto zde bývá teplé a vlhké s častými bouřkami, zima pak suchá, avšak mírná. Přízemní mrazíky však nejsou vyloučené. Počasí během našeho pobytu tak bylo moc fajn s minimy okolo 15 stupňů a maximy okolo 25, sluncem na obloze, větříkem a zřídka se objevil slabý déšť. Svým způsobem mi to připomnělo irský Dublin.

Sao Paulo na mě udělalo dobrý dojem, stojí za to ho navštívit, já osobně bych se tam v budoucnu rád vrátil.